Možná tomu nebudete věřit, ale i kreslení dovede bolet.
Samozřejmě fyzicky, třeba když se nesprávně hrbíte nad stolem. Nebo když si vaše rameno postaví hlavu a nehne s ním ani obluzování kortikoidy.
Ale kreslit nezřídka bolí také psychicky. A fest.
To když nedovedete ztvárnit, co přeci v představě vidíte docela jasně — a přesto mlhavě.
Když ruka neposlouchá a zpod tužky leze jedna hrůza za druhou.
„Ten pahýl se ti povedl.“
„To není pahýl, to je ruka!“
„Ruka? Pterodaktyla?”
„Ne. Ruka dívky.“
„Aha.“
…
„A ten pterodaktyl… on uhořel?“(deset minut apatického hledění do stropu)
Nebo když inspirace vázne a čas běží. A klient vás za to platí. Hodinově. Sedíte, skicujete. Mlátíte prázdnou slámu. Google — reference — Photoshop — skica — motiv — jiný — další — třetí — pátý — tam — zpátky — tam — zpět! Nic. NIC!
Tik. Tak. Tik. Tak. Nic. Tak. Nic. Tak.
Někdy se to holt sejde. Sedíte u práce, bušíte do toho — a houby s voctem. Jenom zmar a frustrace.
Lhal bych, že se mi to neděje. Naopak, častěji než je mi milé. Protože ač mě kreslení živí, pořád svou cestu teprve začínám. A řada témat je pro mě stále velkou výzvou.
Zavři oči a kresli to na bránu
Proč?
Protože nakreslit jde mnohé — když máte čas.
Ovšem za to vás nikdo neplatí. Abyste novoročenku doručili na velikonoce a přelomový nápad v den vyhlášení insolvence, na to není nikdo zvědavý.
Když nějakou dobu kreslíte, dobře si tahle úskalí uvědomujete. Jste opatrní. Znáte své možnosti, nechcete přijít o dobré jméno.
A pak Vám přijde nabídka, jakou byla ta od nakladatelství Edika. Už když jsem ji zvažoval, bylo mi jasné, co si na sebe pletu.
Podílet se na brožuře s fotbalovou tématikou?
Mraky slovíček? Hráčů, situací? Pecka!
Vlastně to byla práce přímo pro mě. Sport, dresy a hlavně — první ilustrace pro knížku! Že tomu eposu v Edice říkají brožurka, to mne nerozhodilo ani na vteřinu. Sem s tím, považujte za dodané!
Tedy… To byla jedna strana mince. Byl tu i druhý hlas. Skeptický.
„Karle… Mraky slovíček. Hráčů. Situací. Mraky! Temné mraky. Tíživé!“
Ono totiž – zkuste si nakreslit fotbalistu.
Vím. To jsem i já tak nějak zvládl už v sedmé třídě.
A teď…
Zkuste nakreslit konkrétního fotbalistu!
Tamhle, v pravém rohu hřiště, viděno z nadhledu, jak peláší na branku a v rychlosti dělá kličku. Pokud možno tak, aby neměl zranění kloubů neslučitelná s kariérou. Přesně takového namalujte, žádného jiného. Aby pasoval do kresby, perspektivy, filozofie zadání.
Z toho se nevykroutíte.
Čím komplexnější zadání, tím hůř máte své rezervy za co schovat. A tohle musí lítat, z nohy na nohu, náběh, křižná, prásk na bránu – gól!
Tohle bude chvílemi očistec, věděl jsem.
Baník Hamr – FB Barcelona
Je asi jasné, že jsem to vzal. Protože bolest — je dočasná.
A bez trochy šaolinské školy sebeovládání, kdy člověk se zavřenýma očima počítá do tisíce, aby z pracovního koutku neudělal kůlničku na dříví, bez té se člověk nikdy neposune dál.
A vzal jsem to i z jiného důvodu.
Kreslení mě začalo fakt bavit. Je boží!
Barvy, odstíny, světlo, stín, anatomie, rytmus kresby, směr akce, kompozice. Je toho tolik, s čím pracovat, co se přiučit.
Čím více do tajů malování pronikám, tím víc žasnu, jak komplexní znalosti, um i záměry se skrývají třebas i v těch nejjednodušších kresbách špičkových autorů.
Vím.
Bůhví, zda a jak blízko se takové dovednosti kdy přiblížím. Ale žene mě touha osvojit si postupně vše, co ty nejlepší oněmi skvělými ilustrátory dělá.
Dneska už můžu říct — byl to parádní nápad, plácnout si s Edikou. Málokterý projekt mě tolik posunul.
Stálo mě to mnoho úsilí, víc než cokoliv za poslední roky. Přitom by člověk řekl – pár kreseb. Jenže pro mě byly složité, když jsem je chtěl namalovat co nejlépe.
Svedl jsem to a jsem trochu pyšnej. Ne příliš, protože vím, co a koho ještě vidím daleko před sebou.
Spíš mám v sobě spokojenost člověka, co právě započal realizaci projektu „Everest“ a zrovna si s blaženým úsměvem a celý uřícený stahuje škorně po prvním výběhu na větrnou hůrku 🙂
A proč ne.
Nakonec — i z malého kopce je slušný rozhled kam dál.