Dost možná,
že na začátku všeho bude les.
Chmurné kmeny staletých dubů
kroutící se pod náporem roků,
tmavý kout,
kam si světlo sotva najde cestu
a kde v hrdle zmírá vlastní hlas.
Cítíte?
Dech mechu a vlhkost listí?
Na tváři, na šíji.
V přítmí
a přesto na odiv
pohledům očí
skrytých v stínech?
A třeba taky ne.
Jsou příběhy,
co se do života vkradou skoro mimoděk.
Vyklouznou z mraků
a zhmotní se před očima.
Nad střechami ulic, nad ruchem města,
zatímco vy dole spěcháte
posledním dnem svého starého světa.
Nevím ještě,
jak přesně to začne.
Ale bude to nabeton sakra historka!
Ve světle lampiček plyšových světů,
v praskání ohňů konce léta.
Pokud chcete,
jdu s vámi.
Do světů i říší
nebo jen za horizont
prvního kopce.
Nabrousím si tužku a nasliním špičku.
Tak nějak se to dělá, ne, hned na prvním listě?
Stačí…
…si stoupnout před zrcadlo
(v pondělí nebo v úterý, případně v jiný den),
pokapat ruce živou vodou
(v nouzi i sodovkou),
a třikrát odříkat wé – wé – wé tečka
hejkal.com